Budou parlamentní volby, kandidujete jako lídr. V jakých tématech se cítíte nejsilnější?

V rámci krajské rady jsem měl v kompetenci školství. A byť nejsem pedagog, cítím školství jako své téma. Dokázali jsme v Olomouckém kraji nasměrovat zájem dětí ke středním odborným školám, a to považuji za úspěch. Zvýšili jsme zájem o obory, které by dnes už mohly být zapomenuty. Ale pro společnost jsou velmi důležité, protože jsou nenahraditelné. To lidi dnes cítí na vlastní kůži, jak je těžké sehnat kvalitního řemeslníka!

Pracovali jsme na tom hodně intenzivně. Hledali jsme cesty, jak děti a jejich rodiče motivovat ke studiu odborných škol. Samozřejmě musíme vytvářet důstojné podmínky pro praktickou výuku. V 21. století se děti nemohou učit v dílně, která má zařízení ještě z 50. let minulého století. V tomto jsme se na kraji hodně posunuli. A s radostí jsme pozorovali větší zájem o střední odborné školství. Pro mě je řemeslo základ společnosti. Pokud budu moci budu tuto myšlenku dál rozvíjet a podporovat i na půdě sněmovny, budu rád.

Řemeslníků je pořád málo, řemeslníci se ale vůbec nemusí bát o své uplatnění a ani o své výdělky.

Řemeslníci mohou pracovat jako osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) a sami si mohou řídit svůj pracovní čas. Dnes nemá dobrý řemeslník nouzi o práci a tím pádem se nemusí strachovat ani o své výdělky. I politici mají odpovědnost za to, aby se prolomila bariéra, která dělá z řemesla neatraktivní povolání. V 90. letech vznikl dojem, že pokud vaše dítě není právník nebo doktor, tak je méněcenné a méně schopné. Já si myslím pravý opak. Vidím, že děti, které se vyučí a zůstanou v oboru, se nemusí bát o své uplatnění. Řemeslo je základ a nikdo se nemusí stydět za to, že ho dobře ovládá. Vždyť například dobrý zedník musí umět číst v plánech, musí si umět práci dobře promyslet. Někdy dovede zkušený zedník upozornit na problémy, které projektant nepředvídal.

Jsou zkušení řemeslníci motivovaní, aby zaučovali mladé zájemce, kteří právě vyšli ze školy?

Dřív to tak skutečně fungovalo. Můj děda se učil u svého staršího bratra, který byl mistr. Učil se u něho jako tovaryš a pak dostal osvědčení a mohl si založit vlastní živnost. Takový systém by měl hlavu a patu i dnes. Zkušené řemeslníky bychom mohli motivovat k zaučování mladých třeba daňovými úlevami.

Dnes jsem rád, že se nám na kraji podařilo získat několik velkých podniků, které poskytovaly dětem stipendia. Vyučit se v oboru tak bylo pro mnohé zajímavé i z finančního hlediska. Mohli v klidu studovat, učit se a jejich rodiny nebyly nijak finančně zatížené.

Neměl by být na prvním místě především zájem o obor?

Jistě ano, ale mnoho rodin si i to krátké tříleté studium nemůže dovolit. Nemají na to, aby platili internát a další nutné náklady. Byla by škoda, aby se šikovné děti s fortelem nemohly vyučit kvůli špatné finanční situaci své rodiny. Na Jesenicku to byl reálný problém!

Viděl jste na kraji nějaké problémy, kde by mohl stát problematiku lépe řešit?

Asi největší rezervy vidím v oblasti dopravy. Je to stav komunikací jako takových, ale i koordinace dopravy na územích. Tady jsme naráželi na největší problémy. Počítali jsme s tím, že vláda bude vstřícnější a pomůže komunikace II. a III. kategorie krajům opravovat a zlepšovat. Vždyť kraje je zdědily od státu v katastrofálním stavu.

Sociální demokracie má přímo ve svém názvu slovo „sociální“. Vím, že jste na kraji řešil i situaci dětí bez domova. Jak ji vidíte dnes?

Dětské domovy jsou důležité instituce a kraj to svým přístupem zohledňoval. Snažili jsme se nastavit podmínky tak, aby pobyt v dětském domově připomínal dětem skutečné rodinné prostředí. Systém v dětských domovech se nastavoval tak, aby děti žily ve skupinkách, které připomínají skutečnou rodinu. Výchovné pracovnice je učily i základy vaření, žehlení, úklidu. Za zásadní považuju fakt, že dětské domovy zůstaly pod ministerstvem školství.

Co říkáte na postoje, že by dětské domovy vůbec neměly být, že by všechny děti měly být v pěstounských rodinách?

Po své vlastní zkušenosti z kraje jsem zastáncem zachování dětských domovů. Máme tradici, zkušenosti a naše dětské domovy jsou kvalitní. Už jsme tu měli něco podobného, chtěli jsme rušit zvláštní školy. Byl to zbytečný experiment na dětech, které se samy nemohou bránit.

Váš pohled na inkluzi se tedy nezměnil?

Jako náměstek pro školství jsem souhlasil s odborníky a jsem rád, že se existence zvláštních škol uhájila. Děti jsou tam ve své komunitě spokojené, učí se pomaleji a svým tempem, které je nestresuje. Proč je nutit měnit prostředí a stresovat je?

Stejně tak děti, které mají rodiče, ale ti se o ně z nějakých důvodů nemohou starat. Pro ně je dětský domov méně stresující jak náhradní pěstounská rodina.

No jistě, jsou tam na přechodnou dobu. Pěstounská rodina na ně může působit jako trvalé řešení. Je to tak, vše má své pro a proti, každá mince má dvě strany.

Jak se díváte na roli školy, co by mělo být jejím hlavním úkolem?

Priorita školy je vždy ve vzdělávání. Bohužel dneska si někteří rodiče myslí, že škola by měla hlavně vychovávat a jen tak mimochodem něco málo naučit. Ale výchova by měla probíhat v rodině a do školy by mělo přijít dítě, které je na vzdělávání připraveno.

Do školky a do školy by měly děti přicházet se základními sociálními návyky. Na to školská zařízení připravena nejsou, aby děti učily jíst příborem nebo se vysmrkat. Sám si to nedovedu představit, vychoval jsem dvě dcery, teď mám vnuka, vnučku, že bych je nenaučil jíst lžičkou? Nebo jít na záchod, nebo si po záchodě jít umýt ruce? To jsou základy, které byly platné před sto lety a měly by být platné i za sto let.